Banky mají prostě rády takové klienty (soukromé firmy nejsou výjimkou), kteří jsou solventní. Kteří do nich přinášejí peníze, na nichž se dá vydělávat, nebo kteří si peníze sice půjčují, ale je u nich jistá návratnost, takže se není třeba bát ztráty, a naopak se lze těšit na úroky.
Ovšem když je žadatel o půjčku (firmu opět nevyjímaje) v úzkých, když penězi právě neoplývá, to je jiná. Od někoho takového dají banky ruce pryč. Takový podnikatel neuspěje, protože není schopen dát dostatečně velkou záruku za to, že vše řádně splatí, což je někdy ještě navíc komplikováno i případným záznamem v registru dlužníků, jenž na banky působí stejně jako červená barva na býka.
A co má soukromník dělat ve chvíli, když byl v bankách odmítnut? Když už je mu nad slunce jasné, že i kdyby se rozkrájel, bankovní úředníky neobměkčí?
Pak už je pro něj jedinou nadějí americká hypotéka bez registru. Onen nebankoví finanční produkt, který dává naděj na půjčku i těm, kdo nejsou pro žádného jiného poskytovatele atraktivní.
Tady se totiž poskytovatel spokojí s tím, že je mu žadatelem o půjčku nabídnuta zástava nějaké nemovitosti (domu, bytu, chaty, pozemku a podobně) coby záruka za splácení, a už nedělá drahoty ani v případě, že má žadatel poměrně nízké příjmy, ne zrovna zbohatlicky působící daňové přiznání a případně i nějaký ten menší záznam v registrech.
Protože tady panuje větší benevolence, větší ochota přizpůsobovat se a najít vhodné řešení, jež by bylo akceptovatelné pro obě strany. Při němž by měl poskytovatel zajištěnu návratnost půjčky a dlužník dostal prostředky na tak dlouhou dobu a s tak vysokými splátkami, že by mu to nečinilo žádné problémy.
A tak si tu lze přes internet zažádat a dosáhnout dohody, po níž není ani třeba dlouho čekat na výplatu peněz, ani se bát skrytých nevýhod a jiných komplikací.
Tady se dá uspět v téměř každém případě. A to je skvělé.